mladý jeroným

Jak to bylo s překlady od jejich počátku po 17. století už víme. Co dělali překladatelé potom? Dozvíte se v závěrečné části našeho prázdninového čtení o dějinách překladu.

  • Klasicismus

Klasicistní překlad navazuje na renesanci – chce dokázat, že je schopen stejného uměleckého účinku a vybroušené formy jako autor předlohy. Klasicisté se snažili, aby byl překlad lepší než originál. Usilovali o vytříbený styl, proto odstraňovali dialektismy, profesionalismy a jiná slova, která se vymykala normě. Překládali především poezii.

  • Romantismus

Romantičtí překladatelé se urputně snaží zachovat individualitu autora, kterého překládají. Proto žádají absolutně věrný překlad. Nejnebezpečnější tezí romantické překladatelské teorie byl požadavek na vytvoření speciálního překladatelského jazyka, který by byl odlišný od mateřštiny.

  • Národní obrození
překlady po národním obrození

Po Národním obrození vládly překlady ze slovanských literatur.

Obrozenecký překlad ještě nemá plně estetickou funkci, převažuje zřetel vlastenecký. Jeho cílem je v první řadě vytvářet prostředky k rozvoji české literatury. Typické pro toto období je překladání z druhé ruky – ne z originálu, ale z jiného překladu. Nejčastěji to bylo z němčiny, kterou obrozenečtí autoři výborně ovládali.

Ve vrcholném obrození se funkce překladu mění: jeho úkolem není učit čtenáře česky, ale vytvářet nové výrazové možnosti češtiny. Tehdy se rodí česká vědecká terminologie.

  • Poobrozenecká doba

Po obrození se prosazuje obranná protiněmecká tendence, a proto se více překládají díla slovanských literatur. Hlavními principy jsou aktuálnost a soustavnost. Aktuálním se přitom může stát i dílo staré, které je ovšem blízké potřebám doby.

Kolem poloviny 19. století zažívá české překladatelství velký rozmach. Vedle překladů uměleckých vychází stále více překladů komerčních.

  • Konec 19. století

Mladí překladatelé z konce 19. století požadují, ale byl u překladu zachován přesný význam i stylistická individualita originálu. Moderna tak přináší do českého překladatelského myšlení novou koncepci – kongeniálnost, tedy duševní spříznění s autorem předlohy.

U dekadentních autorů se někdy setkáváme s exotizováním překladové tvorby. Jde o to, že tito autoři psali cizím pravopisem i slova u nás zdomácnělá, jako například sfaera, okkultní, akkord, illustrovaný, bizarrní, intelligence a tak dále. Příčinou nebyla pravopisná nejistota, ale vědomá snaha vyznačovat tato slova jako cizí, exotizovat je. Kromě tohoto záměru najdeme naopak i nadměrné počešťování zcela běžných slov. Překladatelé píšou místo demokracie lidovláda, místo fyziologie životozpyt.

  • Meziválečné období

V červnu 1911 vznikla naše první překladatelská organizace. Jmenovala se Sdružení překladatelské. Prosazovala myšlenku, že je důležitější rovnost uměleckého účinku než stejnost uměleckých prostředků, zvlášť v básnictví. Být věrným překladatelem neznamená být doslovný. Nemáme být věrní písmenům, ale duchu, celku, nikoli detailu.