Manželka studovala ve Finsku na stejné fakultě. Byl to však on, kdo musel přijet do Česka na Erasmus, aby se potkali. Dnes žijí v brněnském Jundrově se dvěma malými dcerami a na jaře je čeká stěhování do většího bytu. „U nás spí děti venku v kočárku, i když je velký mráz,“ vzpomíná na zvyklosti ve své studené severské vlasti Markku Vaittinen.

Student lesnictví a ekologie se vydal do Brna prostřednictvím programu Erasmus v roce 2003. „Byla to tehdy téměř jediná možnost mimo Velké Británie a Skandinávie, kde studovat v angličtině. Navíc jeden známý už v Česku byl a měl dobrou zkušenost,“ popisuje Markku, jak se poprvé ocitl v moravské metropoli.

V Česku se mu líbilo a hlavně, potkal tady tutorku Karolínu – svoji budoucí manželku. Ta předtím sama studovala ve Finsku, dokonce na téže fakultě jako její muž. Osud ale chtěl, aby se seznámili až v Brně. Markku se potom vrátil domů dodělat školu a brzy našel práci v Praze v zákaznickém servisu.

Markku s dcerou„Reálně jsme nikdy neuvažovali, že bychom bydleli ve Finsku. Mně se tady líbilo žít už během studia a na Prahu jsem si rychle zvykl. Byla to naše fáze života bez dětí, kterou jsme si užívali. Kultura, restaurace, kluby, prostě super, “ prohlašuje šestatřicetiletý Fin.

Brno jako prorodinné město

Jak sám plynulou češtinou říká, pak ale přišly děti a s nimi i fáze uklidňování. A přesun do Brna. „Myslím, že Brno se pro rodinný život hodí víc. Je tady všechno, co člověk potřebuje a přitom se dá do práce dostat za deset minut na kole místo čtyřiceti minut metrem, a to je velký rozdíl,“ pochvaluje si cestování po Brně nadšený cyklista a rodák z Lappeenranty, obce s přibližně 70 tisíci obyvateli, která leží na jihovýchodě Finska. „Pro mě bylo Brno pořád jako velkoměsto ve srovnání s tím, odkud pocházím nebo kde jsem studoval. Ale takové kompaktní,“ říká na adresu svého nového domova.

Kromě sympatických vzdáleností se mu Brno zdá pohodovější, s lidmi, kteří nejsou tolik zaměření na práci. „Češi jsou v otázce pracovní morálky podobní jako Finové. Váží si volného času. Jakmile nastane pátek odpoledne, sbalí se a vyráží na víkend mimo město. Nejsou v práci tak striktní jako třeba Němci,“ srovnává Fin, který pracuje jako informatik ve firmě dodávající vybavení pro mezinárodní automobilový a strojírenský průmysl. S českými kolegy si rozumí a spolu s nimi se mnohdy baví trochu drsnějším humorem. „Když je třeba mistrovství světa v hokeji a hraje proti sobě Česko-Finsko, mám to někdy druhý den ráno těžké,“ přiznává se smíchem.

Propíchnout uši? Finové by se divili

Doma se ženou rovněž sledují významnější hokejové zápasy, kdy každý fandí své národnosti. Neberou to ale nijak vážně. Kulturní rozdíly ve svém soužití nepociťují. Drobné odlišnosti však při výchově dětí objevili. „Řešili jsme, jestli nechat dítě spát venku v kočárku v zimě. U nás je to normální, i když jsou tam velké mrazy, prostě se dítě víc zabalí. A tady taky holčičkám doktor automaticky propíchne uši a ony pak začínají nosit náušnice. Ve Finsku by na to lidé možná i volali sociálku,“ přemítá napůl v legraci otec pětileté Jasmin a tříleté Elli, které zatím dírky v uších nemají.

rozhovor_Markku_jeho dceryVýchova dětí je podle něj v Česku méně striktní. „U nás rodiče lpí na pravidlech. Co se smí, třeba jídlo, v jakém věku, jsou opatrnější. Tady je to volnější, což oceňuji. Holky chodí do lesní školky, mohou se tam hrabat v blátě nebo lézt po stromech a je to úplně v klidu,“ říká. Na druhou stranu ale Finové hned od mala berou děti do sauny. „Saunují se už od nízkého věku. Jenom sedí níž a víc se polévají vodou. Sauna je pro Finy neodmyslitelný program. Chodí vždycky v sobotu a pak ještě tak dvakrát v týdnu. Sauna je běžnou součástí domu nebo bytu, takže kdo ji nechce, má většinou několik čtverečních metrů navíc na odkládání věcí,“ potvrzuje Markku finský fenomén. Jemu samotnému pravidelná a častá návštěva sauny chybí. „Chodíme většinou jen když jsme na výletě, ale už jsem si zvykl,“ poznamenává.

Do rodného Finska s rodinou jezdí většinou dvakrát do roka. Vánoce na severu střídají se svátky strávenými u prarodičů ve Světlé nad Sázavou. Také tam Markku piluje svoji češtinu, kterou studuje a denně procvičuje už více než deset let. „Jestli mluvíš ve Finsku špatně finsky, někteří lidi si z toho dělají srandu. Tady jsou lidé rádi, když zkoušíš komunikovat v češtině. Anebo se možná taky smějou, ale až potom a já to neslyším,“ zamýšlí se poctivý návštěvník kurzů českého jazyka, který si při našem rozhovoru musí jen občas vypomoci anglickým výrazem. „Gramatika je pro mě pořád problém. Byl jsem ze začátku líný se to učit, a tak spíš hádám, než abych hledal opravdová pravidla,“ říká sebekriticky.

Kdy tykat, kdy vykat

Stoprocentně jistý si není ani v tykání a vykání. „Když jsme byli poprvé u rodičů manželky a odcházeli do hospody, řekla jim ahoj. A tak já taky ahoj, žádné na shledanou. U nás to nepoužíváme, proto nikdy pořádně nevím. Jen starším lidem už vždycky vykám,“ svěřuje se se svými jazykovými trablemi.

Rodnou řeč používá zejména se svými dcerami. „Mluvím na holky finsky a ony všemu rozumí. Odpovídají mi ale v češtině. A tak je docela zajímavé, když jsme mezi lidmi. Koukají, když já mluvím svým divným jazykem, zatímco rodina reaguje česky,“ usmívá se.

Češi jsou podle jeho názoru aktivnější sportovci. Třeba kolo slouží ve Finsku víceméně pouze jako dopravní prostředek, kterým se lidé dostávají do práce nebo na nákup. „Tady je normální jezdit na kole na výlety. Já to dělám taky, s rodinou i s kamarády,“ podotýká Markku, který je také vášnivý lyžař a milovník kávy. „V práci máme hodně soutěží, mimo jiné kdo vypije nejvíc kávy. Já jsem v roce 2015 zvítězil a dostal jsem diplom, protože kolega, který obyčejně vyhrává, hodně cestoval,“ chlubí se nejstarší ze tří bratrů a zvedá k ústům svůj šálek cappuccina.