Líbí se jí, jak Češi dodržují tradice. Jak všichni slaví svátky a vesnice mají svůj kroj. Elena Teslya přijela do Brna před sedmi lety z ukrajinského Charkova a jinam už by se stěhovat nechtěla. „Lidé jsou tady moc milí a přátelští, pomůžou, ale nenutí svůj názor. Jen mi vadí jejich hlasité smrkání,“ říká na adresu Čechů čtyřicetiletá ajťačka, která v moravské metropoli žije se synem a snoubencem.

Elena vystudovala informační systémy a pracovala jako programátorka. Nejprve ve firmě, pak jako freelancer. Když se jí v roce 2006 narodil syn, začala hledat práci v Německu nebo v České republice. Chtěla se přiblížit své mamince, která bydlí v Německu. „Maminka odjela asi před patnácti lety. Když se mi narodilo dítě, pochopila jsem, že jí potřebuju být blíž,“ přiznává svůj tehdejší úmysl štíhlá tmavovláska. Nabídku na práci brzy dostala z obou zemí. Česko nakonec vyhrálo, protože netrvalo na tolika dokumentech jako jeho západní sousedé.Elenka a Saša

Tramvaj skutečně přijede!

Charkov leží asi hodinu cesty od ruské hranice, a tak se tam mluví rusky. Město má více než 1 a půl milionu obyvatel. „Možná mám Brno ráda i proto, že mi připomíná Charkov. Stejně jako Brno to není hlavní město, ale druhé největší, a v obou je hodně univerzit,“ srovnává Elena. Její první dojmy z Brna ovšem nebyly jen radostné.

„Šli jsme v Brně malou uličkou a tam byl dům s rozbitými okny. Tehdy jsem si nemyslela, že něco takového ve střední Evropě potkám,“ vzpomíná. Okamžitě nadšená byla naopak z brněnského dopravního systému. „Počkáte pár minut na tramvaj a ona přijede! V Charkově se dlouho čeká anebo spoj nepřijede vůbec,“ líčí.

Hlavním důvodem pro odchod z rodné země byl ale pro Elenu syn. „Myslela jsem hlavně na něj, chtěla jsem mu dát lepší život,“ říká sebejistě. Dnes devítiletý chlapec chodí do čtvrté třídy a považuje se spíš za Čecha.

„Když jsme sem přijeli, bylo mu jedno, kde je. Důležitá byla maminka vedle něj,“ popisuje Ukrajinka s tím, že její malý syn začal v Česku mluvit. Nejdřív rusky, pak ve školce i česky, až mu čeština šla lépe než ruština. „Museli jsme ruštinu vyrovnávat, měl hrozný přízvuk. Podařilo se nám to a teď to má nastejno. Je bilingvní,“ hlásí hrdá maminka.

Češtinu stále piluje

A její čeština? Na otázky odpovídá jen pár hodin poté, co strávila celý den na zkoušce z českého jazyka, která je potřebná pro získání českého občanství. Mluví plynně, jen občas jsou slyšet drobné chybičky. „Česky jsem se začala učit už v Charkově. Stáhla jsem si kurz z internetu, ale nemůžu říct, že by to pomohlo. Přijela jsem a zjistila, že skoro nic nevím, jen děkuji, dobrý den a poslouchejte prosím,“ směje se.

rozhovor s ElenkouVe firmě, kde pracuje jako testerka, jí po třech měsících nabídli kurzy češtiny. Chodí na ně dodnes. S jazykem jí ale hodně pomohli kolegové. „Vždycky jsem s nimi probírala, co jsme dělali na hodinách, a oni se častokrát naučili i něco ode mě. A byli to oni, kdo mě přinutili začít mluvit česky. Já už jsem všechno chápala, ale pořád jsem se nemohla odvážit a preferovala jsem angličtinu. Oni pak trpělivě poslouchali a čekali, až to vymyslím a řeknu česky,“ vyjadřuje svoji vděčnost.

Její češtinářské začátky se samozřejmě neobešly bez úsměvných omylů. „Řekla jsem kolegovi, že dobře páchne,“ přiznává se smíchem. Teď už všude mluví česky, čte zprávy v češtině, dívá se na české filmy a dělá se synem domácí úkoly, díky kterým se ve čtení a psaní zdokonaluje i ona sama. Problém jí pořád dělají háčky a čárky, protože měkkost a délku v českých slovech prostě neslyší.

„Můj syn jednou přišel ze školy a říkal: mami, já ti pomůžu. Paní učitelka nám řekla, jak poznat, jestli píšeme čárku nebo ne. Tak jsem celá napjatá poslouchala, že se konečně dozvím, jak na to, a on povídá: no když slyšíš, že je to dlouhé, tak tam píšeš čárku, a když ne, tak to bude krátké. To mi opravdu hodně pomohl,“ popisuje nezapomenutelný zážitek.

Když se ptám, co si myslí o Češích, reaguje: „Můžu říct o Moravácích?“ Jakmile jí to dovolím, rozpovídá se: „Lidi z Moravy jsou milí, přátelští, mám je moc ráda. S člověkem promluví, pomůžou mu, ale netvrdí mu, že něco dělá špatně, nenutí mu svůj názor. A taky nejsou uzavření jako třeba Němci. Cítím se tady jako doma.“

Češi jsou jí sympatičtí také svým smyslem pro humor. „Lidé, které potkávám, často používají ironii a sebeironii a to je mi blízké,“ poznamenává. Když má ale říct, co jí na Češích vadí, má hned jasno. „Když smrkají, dělají to tak hlučně, že nikdo nic neslyší. My to máme jiné, my vždycky tiše,“ zdůrazňuje.

Miluje tradice a Ukrajina jí nechybí

V malé republice ve středu Evropy se jí zalíbilo to, jak lidé zůstávají věrní tradicím. „Hody, Velikonoce, Vánoce, to tady oslaví každý. Vánoce jsou největší svátky, u nás se slaví spíš Silvestr a ani tolik tradic nemáme. Na západě je to jiné a já to mám moc ráda,“ prozrazuje.

České svátky původně začali slavit kvůli synovi, aby se nelišil od ostatních dětí, ale teď už je to samozřejmostí pro celou rodinu. „Úplně jsme přešli. Na Vánoce určitě bude mít bramborový salát a dárky,“ naznačuje.podorozhniki

Po rodné hroudě se jí nestýská a jezdí tam málo. Naposledy byla v Charkově před čtyřmi lety. „Nejdřív mi chyběli kamarádi, ale s těmi se vždycky můžu spojit přes Skype nebo email,“ přemítá. Oceňuje i to, že její syn chodí do české školy. „Když mluvím s kamarádkami, které měly nebo mají děti na škole v Ukrajině, vidím ten rozdíl. Tady má dítě pokaždé za úkol něco, s čím se může v životě setkat. Jezdí na školu v přírodě a celkově je tady škola mnohem zajímavější,“ je přesvědčená.

Mají vlastní stránky o cestování

Elenin přítel pochází z Běloruska. Potkali se v Brně a plánují svatbu. Jejich velkou společnou zálibou je cestování, jak představují na své webové a také facebookové stránce nazvané Podorožniky. Výraz „podorož“ se z ukrajinštiny a běloruštiny překládá jako „cestování“. „Podorožniky“ jsou tedy „cestovatelé“. Další význam slova je „jitrocel“. Ten roste všude kolem cest a v ruštině zní podobně jako „cesta“ („doroga“).

„Před několika lety jsme koupili auto a vyjížděli jsme. Točili jsme, dávali videa na youtube a pak jsem si říkali, kam s fotkami? Tak jsme udělali stránky,“ vysvětluje vášnivá fotografka a dodává: „Chtěli jsme ukázat, že rodiny můžou cestovat i s dětmi. Hrozně moc lidí si myslí, že když máte dítě, musíte ho nechat u babičky a někam jet. Já jsem proti tomu.“

Společně se synem už procestovali Itálii, byli ve Švédsku a viděli nespočet míst v České republice. „Hodně se mi líbí Telč, taky v Luhačovicích je moc příjemně a mám ráda i českou přírodu, třeba Pálavu,“ vyjmenovává obyvatelka brněnské části Královo Pole. Kromě focení ji baví číst a někdy si jdou s rodinou zaběhat.

Více o ukrajinsko-bělorusko-českých „cestovatelích“ se dozvíte na: www.podorozhniky.eu