Podle vzhledu by klidně mohla být Češka. Jakmile se ale zákazníci v lékárně podívají na její jmenovku připíchnutou na šatech, už se jim na jazyk dere otázka. Jméno Esther následované dvěma cizokrajně znějícími příjmeními napovídá, odkud sympatická žena pochází.

Esther se narodila před devětadvaceti lety v městečku Jumilla na jihovýchodě Španělska. Farmacii vystudovala v univerzitním městě Salamanca, které leží jen pár desítek kilometrů od portugalské hranice. A právě odtamtud se během posledního roku svých studií vydala do České republiky, do města s názvem Brno.

„Přiznávám, že jsem musela hledat, kde je Brno. Prahu jsem znala, ale když jsem poprvé slyšela o Brně, vůbec jsem nevěděla, že je v České republice,“ vzpomíná krátkovlasá brunetka.

Do Brna se vrátila za přítelem

Na Erasmu v druhém největším českém městě Esther několik měsíců vykonávala povinnou praxi. Spolu s dalšími studenty se seznamovala s českou kulturou a taky se zamilovala. Do Čecha. „Když Erasmus skončil, přišel čas si říct, jestli budeme pokračovat, anebo ne. Rozhodli jsme se, že do toho půjdeme,“ líčí Esther začátek vztahu se svým přítelem, který pochází ze Světlé nad Sázavou. Mladý pár však ještě čekalo odloučení. Po návratu do Španělska Esther rok pracovala jako lékárnice v Anglii, než natrvalo přesídlila do Česka.

Esther„Přítel tady měl práci a mně nevadilo se vrátit. Neměla jsem strach,“ poznamenává cizinka, která v malé republice ve středu Evropy žije už 4,5 roku.

V České republice se jí nelíbí pojistný trh, na němž s povolením k podnikání působí několik desítek pojišťoven. „Zdá se mi to nefér. Ve Španělsku máme jednu státní pojišťovnu, která funguje vcelku dobře a je víc vybavená než tady, a kdo není spokojený, může si pořídit soukromou podle svého a platit si, co chce,“ dělí se o svůj názor.

Brno se podle ní mění k lepšímu, ale už se v tomto ohledu pomalu dotýká stropu. „Když to srovnám s dobou, kdy jsem tu byla na Erasmu, je to změna hodně dobrá. Vzrostl počet restaurací, míst, kam zajít. Co se týče volného času, je to paráda. Navíc já jsem nikdy nebyla na hyperměsta, vyhovuje mi brněnská velikost i nabídka, jen se obávám, že toho brzy bude ve snaze připodobnit se velkým městům až moc,“ svěřuje se Španělka, podle níž se Češi, vzhledem ke své historii a poloze, dlouho nemohli rozhodnout, ke komu se přiřadit – jestli k západní Evropě, nebo východní. „Vy jste byli vždycky na hraně a snažili jste se vyrovnat zbytku. V tuto chvíli se mi zdá, že stylem života víc patříte k západu. Už tam nevidím tolik rozdílů,“ zamýšlí se.

Zvykla si, že Češi jedí dřív

Odlišnosti mezi Španělským královstvím a Českou republikou tu však jsou. Například způsob oběda. Zatímco mnoho Čechů jí polední jídlo třeba už v 11 hodin nebo právě kolem dvanácté, Španělé usedají k obědu až ve 14 hodin či o půl třetí. Děti v tu dobu končí ve škole a jdou se najíst domů, také obchodníci si jen tak neodskočí na „meníčko“, nýbrž zavřou třeba na dvě nebo tři hodiny. „Například v Madridu to tak není, ale jinak je normální, že se obchod ve 3 hodiny odpoledne zavře a pak znovu otevře třeba v 5 nebo v 6 do devíti. I já sama jsem jako dítě chodila ze školy domů na oběd a pak ještě zpátky na vyučování. Tady jím tak v jednu a nosím si jídlo z domu,“ popisuje Španělka.

Česká kuchyně jí chutná, má moc ráda polévky, hovězí guláš vařený s pivem, bramborák od tchyně a zbožňuje valašské frgále. Co jí tady chybí, jsou ryby. „Nedostatek kvalitních ryb je pro mě katastrofa, ale už je to přece jen lepší, než to bývalo. Vařím spíš španělské pokrmy, ale i české, jen nikdy nepoužívám sádlo,“ zmiňuje.

Negativně mladá lékárnice v Brně hodnotí nabídku nemovitostí. S přítelem by se chtěli přestěhovat do vlastního, nejlépe zůstat v centru města. Tam se však ceny bytů šplhají vysoko. „Tady najít bydlení za slušnou cenu je problém. A mě to štve. Ve Španělsku je situace lepší, tam se dá v podobně velkém městě koupit krásný byt třeba za 6 milionů, v Brně v centru je stejná cena, ale ještě by byla potřeba rekonstrukce,“ srovnává situaci s rodným krajem.

Moravany Esther považuje za podobně temperamentní jako příslušníky svého národa. Jen nám prý zabere delší čas, než se s někým spřátelíme. „Jste otevření jako my, jen vám déle trvá dobrat se ke stejnému výsledku. Nepouštíte se do kamarádského vztahu hned, držíte si ostatní na chvilku dál od sebe,“ uvažuje.

Národ Ferdů s batohy na zádech

Čechy přirovnává k mravencům, a to pro jejich zálibu vyrazit o víkendu na výlet s batohem. „Když jsem poprvé přijela, tak mě to hodně překvapilo. Vezmete si ruksak na záda, jedete na malý výlet a máte z toho obrovskou radost. Mně se to líbí. U nás když se jede na víkend, tak zabere jedna cesta šest hodin, protože jsou tam jiné vzdálenosti,“ líčí s úsměvem a dodává, že sama ráda cestuje, chodí po horách a díky Česku propadla lyžování. Domů do Španělska jezdí maximálně třikrát za rok a někdy se tam potká s bratrem, který pracuje v Londýně.

Českou zimu zvládá bez problémů, horší je to pro ni v parném létě. „Vy jste tady na zimu připravení, v MHD je teplo, navíc poslední roky jsou tu zimy mírné, takže nijak netrpím. Zato když je v létě horko, je to ve městě nesnesitelné. U nás je to naopak. Autobusy mají klimatizaci, ne topení, a tak jsme zase spíš přichystaní na léto,“ poukazuje na rozdílné přístupy vzhledem ke klimatickým podmínkám obou zemí.

Už ví, že se nejdeme počůrat

Když Esther mluví, málem není poznat, že pochází z ciziny. Přitom docházela na kurzy češtiny jenom několik měsíců. Zbytek je vlastní píle. „Mám problém s dlouhými a krátkými slabikami, španělština funguje na přízvuky, tak je to pro mě úplně jiné. Taky jsou těžká dokonavá a nedokonavá slovesa, předložky a největší potíže mi dělají předpony. Mockrát jsem vstala od stolu a řekla, že se jdu počůrat,“ směje se štíhlá žena, které už mnohokrát lidé hádali ukrajinskou či jinou východní národnost. Od svých španělských kořenů se vzdaluje i znalostí českého piva. „Ráda ochutnávám různé značky, hodně v oblibě mám malé pivovary. Kolikrát se stane, že sedíme s Čechy a já jim doporučuju, jaké pivo si mají dát,“ potvrzuje pracovnice jedné z brněnských nemocničních lékáren.